Měsíc: Prosinec 2021

Nějakej ten moment trvalo než jsme se rozhýbali a šli se podívat, kam vagón s kazatelem odjel a co se s ním stalo. Barmana s tou pisatelkou jsme nechali u vlaku. Stejně by nás oba jenom zdržovali. Kdo s náma ale „musel“ jít, byla ta upištěná dámička, co se pořád sháněla po svojí Hannah… něco vám řeknu, kdyby ji jih hodil mezi indiány, neměl by už skoro žádný starosti.

Po pár minutách co jsme šli stejným směrem jako koleje, jsme narazili na kazatele. Ten nalitej blázen seděl vedle nich na zemi a na první pohled bylo vidět, že se musel snažit sám ošetřit. Sedrěnej byl pěkně, jako kdyby ho táhnul valach pár metrů za sebou. Vůz, ve kterým jel jsme viděli v dálce. Pomohli jsme mu na nohy a přibrali s sebou… na první pohled bylo vidět, že se kontroluje, jestli má u sebe (kupodivu) nepoškozenou láhev s whisky. Ten chlap je snad nezničitelnej!

Jak jsme se zase o něco vzdálili od našeho provizorního tábora, uviděli jsme vykolejený vlaky zapasovaný do mezery mezi skálama. V ten moment mi trochu zatrnulo… na zemi dvě mrtvoly a u nich indián. Zrovna z jednoho těla tahal svou sekyrku. Nějakou dobu to bude, co jsem se bavil s někým jako je on. Většina indiánů není zlá, jen nedůvěřivá. Je mi jasný, že i s ním budem muset jednat opatrně. Má celkem přátelskej pohled i te´ď, když zrovna odrovnal dva parchanty, který nás přepadli.

Přidrzlej skautík hrající si na kovboje, z jednoho těla sebral pistoli a neřekl ani popel. Kdyby jen tušil, že už mohl bejt dávno mrtvej. Stejnou chybu jsem neudělal a po přiblížení jsem s indiánem prohodil pár vět a vzal druhou pistoli. Jmenuje se Waluta. Pár dlouhých vteřin se mu dívám do tváře a snažím se přijít na to, k jakýmu kmeni asi patří. Žádný z jeho rysů nepoznávám a tak snahu házím za hlavu a jdu se podívat do prvního vozu.

Proč mě vůbec nepřekvapuje, že v něm kazatel dávno je a přehrabuje se v rozsypaný poště? Kroutím hlavou a neodpustím si hlasitější povzdych, když v ten moment mě zaujme otevřená vysoká bedna. Přísahám, že ta bedna je obří! Nikdy jsem takhle obrovskou bednu neviděl. Nedalo mi to a něco mi říkalo ať se do ní podívám a prozkoumám ji pořádně. Nebyla vypáčená, ani stopa po nějakým násilí z venčí. Tomu nerozumím… přeci, zámek byl vyrvanej a… musel jsem zavolat i našeho násosku. Uvnitř na víku byly stopy jakoby po drápech. No, neřekl mi vůbec nic. Whisky z něj zase táhla a měl plný ruce práce se sbíráním obálek. Popravdě, někdy si říkám, jestli už mu dávno z toho chlastu nepřeskočilo. Je tu krev, divná skoro skříň a on hrabe poštu.

Druhý vůz byl mnohem krvavější, jenže nikde ani stopa po těle. Co to má jako bejt? Blbej nejsem, pár přepadení jsem už viděl, vražd taky, ale tady jen krvavý cákance a stopy tažení, a venku nic. Waluta našel jen nějaký divný tvary v písku, který se podobaly kůlům, nebo chůdám a směřovaly někam daleko do kopců. Koukal jsem do dálky a kroutil hlavou, co je to za nesmysl.

Otočím se a kazatel leze z vozu a tahá z něj pytel s poštou. Ne, tomu nevěřím. Někdy bych se nejradši na všechno vykašlal, mávl rukou a šel si sednout na vyhřátej kámen a zápalil cigáro s bylinkama od rudých přátel. Vždycky mě to krásně uklidní a srovná myšlení.

Laura? Nebo jak se ta další nóbl dáma jmenuje, švitořila něco o tom jejím „nápadníkovi“ z vlaku. Prej tam měl nějaký zv´íře a artefakty… artefakty, vždyť já pomalu ani nevím co to je. A co dělalo zvíře ve vlaku v takovýhle bedně?! Celej dnešní den nedáva smysl.

Každopádně pozvolna se začalo stmívat a všichni jsme se svorně shodli, že bude nejlepší se vrátit k barmanovi a pisatelce do provizorního tábořiště. Pár minut po příjezdu na místo jsme si domluvili hlídky. První jsem vyfasoval já a hned musel být samozřejmě problém. Z údolí bylo slyšet podivný šramocení, jako když někdo tahá pytel. Šli jsme se tam s Walutou a skautíkem podívat, jenže byla tma jako v pytli a dolů jsme ani jeden nedohlídli. Už jen ze zvědavosti jsme dolů hodili jednu pochodeň a jediný co jsme uviděli, bylo jak někdo odtahuje tělo strojvedoucího.

K ránu všechny probral zvuk střelby z kopců, který byly na dohled. Ani nevím kdo s tím návrhem přišel, ale na můj vkus dlouhý diskusi jsme se vydali po stopách od noční návštevy. Říkal jsem si, proč se musíme táhnout zase skoro všichni, když kazatel je rád, že je rád a Liz by očividně dala nevím co, za měkkou postel, sprchu a hrnek čaje. Kvůli přetávkám jsme šli snad 10x tak dlouhou, než bysme museli. Z ničeho nic se ozval zvuk hromu a začalo pršet. Hmm, ale no tak! Horší už to snad být nemůže.

Blbý je, že může. Když jsme se dovlekli ke skalám, před náma byla puklinu. Liz si odtrhla kus svý načančaný sukně a Waluta z šipu udělal louč. Pane Bože, přemluvit kazatele aby cvrknul trochu whisky na hadr, byl snad nadlidský úkol. Dali jsme se do pohybu a v tu chvíli se všechno zmrvilo. Kazatel se zasekl na místě, podíval se co ho drží za nohu a úlekem měl smrt v očích. Jeho nohu držela bílo-zelená ruka, nějakýho červa byste v ní taky našli. Najednou jsem si připadal jako v jiným světě a neměl ponětí co se děje. Naposledy jsem si podobně přišel po bylinkách od indiánů.

Ve skoro stejný moment se ze země vydraly další tři… mrtvoly? Jediný, co mě v tu chvíli napadlo „do prdele! jak může mrtvola chodit?!“. Co bylo ještě horší, dřív to byli lidi z našeho vlaku! Jeden z těch zmetků mě chytil a myslel jsem, že se z toho sevření nedostanu, ale nuž mi naštěstí pomohl a k tomu měl v sobě za pár okamžiků několik gramů olova. Netrvalo to nijak dlouho a mrtvola něco jako vybuchla a roztrhala na kousky. Co tam zůstalo místo chodící mrtvoly bylo snad ještě horší. Nějakej obří brouk, od krve a s kusama vnitřností na sobě. Tohle musel vytvořit samotnej ďábel!

Nesmrtelný nebyly, jenže očividně plivaly divnej jed, co po dopadu zasyčel. Ani jeden z nás nebyl zasažen a po zlikvidování poslední mrtvoly s hnusným broukem, jsme mysleli, že bude klid. K čertu, jak škaredě jsme se mýlili. Konečně jsme vlezli do jeskyně. Kompletně promočený, vyčerpaný, s bušícím srdcem a očima tak otevřenýma, div nám nevyskočily z důlků. Zaslechli jsme hodně divnej zvuk a z ničeho nic ze stropu slezl další… brouk. Byl neskutečně obří! Jako když by někdo zkombinoval štíra s bůh ví čím.

Billy boy musel samozřejmě vystartovat jako první a místo útoku kolem něj jen nervózně tančil. Od začátku bylo jasný, že svou šanci propásl zbytečným čekáním. Ohava mrsknul ocasem s podivným bodcem, Bill spadl na zem a v tu ránu ho měl zabodnutý v břiše. Ani jeden z nás nevěřil vlastním očím. Sakra! Co si ten skautík myslel?! Že ta obluda bude čekat věčnost?

Kazatel okamžitě vystřelil z místa a snažil se mu pomoct. Já jsem s Walutou nakročili směrem k skřípající potvoře. Ach, z blízka byl ještě hnusnější. Sáhl jsem po koltu… v ten samý moment projel tvorem šíp, který vypálil náš indián. Bylo to, jako když lusknete prsty. Z díry po šípu se vyvalila mazlavá tekutina, nohy stvůry se rozklepaly a celá se složila na zem. Koukl jsem na Walutu s obdivným výrazem a pokýval hlavou.

Když jsme se trochu dali dohromady, pár z nás se začalo porozhlížet kolem a vidělo další „mrtvý“ těla. Rozhodli jsme se je prohledat – i nožem, protože Cliff (tak se prej jmenuje náš nasávající kazatel) našel u všech mrtvol bodnutí. Všechno nám zabralo pár minut, bohužel můj žaludek to nevydržel a vše šlo ven. Zbytku „prohledávání“ jsem se tak neůčastnil a nechal ho na ostatních.

Všechny těla s bodnutím měly v sobě ty potvory, se kterýma jsme se před tím potýkali. Liz napadlo, že i Billy by mohl mít v sobě jednoho z nich, když ho obří škorpio-věc bodla. Ten už měl tvář bílou jak nevěstiny šaty a sotva dýchal. Opatrně jsme ho otevřeli. Z rány na nás „koukal“ stejnej obří brouk, s jakýma jsme před tím bojovali. Jen možná o něco menší. Pokusili jsme se ho dostat ven… no, pokusili, žaludek mi začal opět plavat a tak jsem pozoroval dění z povzdálí.

Snaha bohužel kolikrát nestačí a při snaze dostat potvoru z jeho těla ven, Bill zemřel…