Přesunuli jsme se do společenský místnosti a Moly vyprávěla, jak někdo zapálil Jakobssonovu farmu. Prej to byl šilenej požár, kterej byl vidět na míle daleko. Zajimálo by mě, co se stalo… že by to měli na svědomí indiáni se mi věřit nechce.
Mezi přemýšlením a přemítáním se dostala v příběhu i do té části, kdy nám sdělila o údajným strašení v troskách. Ach jo, tyhle venkovský lidi taky věřej všemu co jim řekne kdejakej vtipálek nebo posera.
Mezi tím přijel chlap, co se představil jako Horacio Lawson. Nijak zvlášť jsem ho nevnímal. Neustále jsem se soustředil na Lindsey a musel ji pozorovat. Jediný co jsem zaznamenal byl odcházející Cliff. Šel dětem říct pohádku na dobrou noc. No, dobrou noc… něco málo jsme dole zaslechli a věřil bych, že děcka většinu noci ani oka nezamhouřila. Nemyslím si, že to byl nejlepší nápad mu tenhle úkol svěřit.
Šel jsem si dolít do kuchyně a cestou zpátky jsem pohledem zavadil o Lindsey, která byla mírně skrytá ve stínu… BOŽE! JASNĚ! Mavl jsem na ni nenápadně a polohlase ji poprosil, aby šla se mnou do kuchyně. Netrvalo to zrovna závratně dlouho a byl kolem i zbytek skupiny, rukama jim procházel papír s informací o hledané ženě – Lindsey Moorový. Ona sama neřekla v zásadě ani popel a spalovala mě pohledem.
No jo, nechal jsem se ukecat od Lizzy a vzal nabízených 100 dolarů s tím, že 150 dolarů předá Moly na její dluhy. S tím souhlasila, předal jsem ji papír a ona mě peníze. Krátce po večerním odhalení jsme šli spát. Nevím jak ostatní, ale já spal tvrdě… bohužel. Vždycky když mám tvrdý spaní, doháněj mě noční můry a ráno si příjdu, jako kdybych nespal celou noc.
Stejně tomu tak bylo i tentokrát. Lehce jsem si opláchl krk a obličej, nakroutil knír a šel si zakouřit před dům. Waluta se po někom vyptává a shání. Z úryvků mi neunikla informace, že jde o jeho bratra. Všichni jsme mu vyrazili pomoci. Ale v archívu jsme nenašli vůbec nic. V tomhle bordelu to bylo jako hledat jehlu v kupce sena!
Každopádně nastal čas na návrat. Rozloučili jsme se a vydali na cestu. Vědeli jsme přesně kudy pojedem a co nás zhruba čeká, takže jsme více či méně odpočivali a já jen ze zvyku sledoval okolí, jestli se neobjevěj nějaký potíže.
Ty se neobjevily. Co se objevilo a bylo to víc než divný, byl dům. Vlastně farma. TA farma, co tu původně byla vypálená do základů. Jenže naprosto netknutá, bez poškození a ještě se v ní svítilo. Okna zatlučená a nebyla vidět ani slyšet žádná známka pohybu nebo života. Sáhl jsem do brašny, vytáhl prázdnou menší placatku a proste ji hodil na barák. Rozbila se a… nic. Stejně tak Cliff nepochopitelně rozbil okno a nalezeným klackem zabouchal na dveře. I Lizzy se pokoušela jejím tradičním štěbetavým způsobem přemlouvat majitele… ale stále se nic nedělo.
Cliff s Walutou se vydali ke stodole. Postupně jsem se přidal i já a Lizz, jenže záhy jsem zaslechl nějakej zvuk. Naše slečinka nic neslyšela, přesto se se mnou rozhodla vrátit. Nervově to nevydržím a z pouzdra jsem vytasil kolt směrem k domu a natáhnul kohoutek. Najednou ovšem nebylo nic slyšet a ani se nic znovu neozvalo.
Díky síle jsme se dostali do domu a začali prohlížet jeho spodní část. Lizzy tu lítala jak splašená a pořád volala na… vlastně nevím na koho pořád mluvila, když tu zcela očividně nikdo nebyl!
Mezi tím se k domu vrátil Waluta. Jenže je bez Cliffa. Prej si myslel, že se kazatel vrátil za náma. Sem ale nepřišel v žádným případě. Šel jsem se s ním znovu podívat ke stodole. Sledovali jsme zanechaný stopy a najednou se indián zastavil… nepřítomně se rozhlížel kolem sebe a k nebi. Sáhl jsem mu na rameno – na to mi řekl, že má divnej pocit. Jasně, je skoro noc a jsme u baráku, kterej tu ještě nedávno byl na popel.
Jediný co jsme našli, byly stopy, který z ničeho nic přestaly. Jako kdyby Cliff zmizel, nebo vzlítnul. Do prdele práce, co to má bejt?! Přece mu nenarostly křídla. Trochu mě to tady začíná srát. Divnej barák, divný zvuky, a divný zmizení kazatele?! NASRAT! Vracíme se!
Z dálky vidím jak se Elizabeth popelí po domě a pořád zkouší „obyvatele“ ukecat.
Waluta se po vstupu do domu na malý moment zasekl a vydal se směrem do „sklepa“. Tahám teda petrolejku a následuju ho dolů. Oproti vnitřku domu jde o sklep, který jakoby ani nepatřil k hořejšku. Strohý kamenný zdi, hliněná podlaha a… ve zdi je kruhová díra. Podle odhadu má 2 na 2 metry.
Prohlížíme si s Walutou otvor a v ten samej moment se za náma objevila Lizz s dalšíma lampama. Jednohlasně jsme si naznačili vstoupení do tunelu. Ušli jsme pár metrů a světlo pomaličku začalo divně slábnout. Jako když dáte svíčku pod sklenici a ubírate jí vzduch. Za dalších pár metrů jsme téměř neviděli na krok a ani se neslyšeli. Ohlédl jsem se na Lizz… zase mluvila. Kriste! Kéž by bylo možný ji takhle vypnout i někdy jindy.
Těžko říct jak dlouho nebo daleko jsme šli. Z ničeho nic jsme došli do prostorů vypadající jako starodávná krypta. Plamínky lamp se znovu vše osvětlovaly a opět jsme slyšeli. Bohužel. Jo, slečinka pořád mluvila. Rozhlídli jsme se kolem a jediný co v místnosti stálo, byl ohořelý stůl s nástroji a listinama a podezřelej portál. Z papírů jsem nic nevyčetl a předal je Elizabeth. Několikrát přečetla text, ale nic se nedělo.
Otočil jsem se na Walutu, ten se přiblížil k portálu, udělal dva kroky a najednou zmizel. Do prdele, už zase! Proč se tohle pořád musí dít. Otočím hlavu k Lizzy a pokynu na ni a rázně vstupuju portálu. Elizabeth se objeví hned za mnou…
Sestupujem z verandy stejnýho domu, do kterýho jsme pár minut zpátky vešli. Rozhlížím se kolem a hlava mi to nebere. Všechno je zahalený do temně rudý barvy, v hlavě mi hučí a vidím trochu rozmazaně.
Najdeme Cliffa. Ležel na zemi naprosto bezvládnej. V ten okamžik mám svůj podivný pocit a zvednu hlavu. Před náma jsou 4 postavy. Když se k nim přiblížim, opakujou má jména. Kde s k nim sakra dostali?! Co jsou jako zač?!
Urychleně se vracíme a najednou zakopnu. Nad hlavama se ozve třepot křídel. Zrychlíme a kolem se začnou objevovat mně neznámý tvorové. Co to je, nevím, ale rozhodně je nechci nasrat ještě víc a dostat se s nima do křížku. Okamžitě chytneme Cliffa a regulérně zdrháme do domu směrem ke sklepu s portálem. Skutečně tu je, jenže oproti předchozí zkušenosti tu jsou ještě navíc 4 hnusný sochy a portál, kterej má vchod zazděnej. Sakra! Jak teď zdrhneme!
Hledáme jako blázni. Mezi tím do sebe kazatel lije whisku. Kruci, to se musí i teď ožrat?! Nevím kdo si toho všiml, ale každá socha měla na sobě jeden symbol a otevřenou tlamu s dírou v tlamě.
Klíč – bránu – lampu – podaný ruce
Dalším úporným hledáním a zkoumáním jsme narazili na text na bráně:
Průvodce, brána, klíč, pouto
Už jsem se definitivně nasral a zavelel ať všichni postupně, podle pořadí slov, strčí ruku do tlamy jednotlivých soch.
Zasranej život nás asi potrestal Bůh ví za co. Z ničeho nic nás začala všechny pálit zasunutá ruka a otevřel se portál. Kazatel se podíval na amputovanou ruku… bylo vidět, že je totálně na mol. Něco zablábolil a proběhl portálem. Vůbec, neváhal jsem ani vteřinu a i přes ukrutnou bolest jsem se sebral a proskočil branou taky. Za sebou jsem klasicky zpozoroval Lizz, která taky přišla o ruku… jenže… najednou se portál uzavřel.
Waluta! Kristova noho!