Deadlands – Hledaný ptáček a záhadnej dům

Přesunuli jsme se do společenský místnosti a Moly vyprávěla, jak někdo zapálil Jakobssonovu farmu. Prej to byl šilenej požár, kterej byl vidět na míle daleko. Zajimálo by mě, co se stalo… že by to měli na svědomí indiáni se mi věřit nechce.

Mezi přemýšlením a přemítáním se dostala v příběhu i do té části, kdy nám sdělila o údajným strašení v troskách. Ach jo, tyhle venkovský lidi taky věřej všemu co jim řekne kdejakej vtipálek nebo posera.

Mezi tím přijel chlap, co se představil jako Horacio Lawson. Nijak zvlášť jsem ho nevnímal. Neustále jsem se soustředil na Lindsey a musel ji pozorovat. Jediný co jsem zaznamenal byl odcházející Cliff. Šel dětem říct pohádku na dobrou noc. No, dobrou noc… něco málo jsme dole zaslechli a věřil bych, že děcka většinu noci ani oka nezamhouřila. Nemyslím si, že to byl nejlepší nápad mu tenhle úkol svěřit.

Šel jsem si dolít do kuchyně a cestou zpátky jsem pohledem zavadil o Lindsey, která byla mírně skrytá ve stínu… BOŽE! JASNĚ! Mavl jsem na ni nenápadně a polohlase ji poprosil, aby šla se mnou do kuchyně. Netrvalo to zrovna závratně dlouho a byl kolem i zbytek skupiny, rukama jim procházel papír s informací o hledané ženě – Lindsey Moorový. Ona sama neřekla v zásadě ani popel a spalovala mě pohledem.

No jo, nechal jsem se ukecat od Lizzy a vzal nabízených 100 dolarů s tím, že 150 dolarů předá Moly na její dluhy. S tím souhlasila, předal jsem ji papír a ona mě peníze. Krátce po večerním odhalení jsme šli spát. Nevím jak ostatní, ale já spal tvrdě… bohužel. Vždycky když mám tvrdý spaní, doháněj mě noční můry a ráno si příjdu, jako kdybych nespal celou noc.

Stejně tomu tak bylo i tentokrát. Lehce jsem si opláchl krk a obličej, nakroutil knír a šel si zakouřit před dům. Waluta se po někom vyptává a shání. Z úryvků mi neunikla informace, že jde o jeho bratra. Všichni jsme mu vyrazili pomoci. Ale v archívu jsme nenašli vůbec nic. V tomhle bordelu to bylo jako hledat jehlu v kupce sena!

Každopádně nastal čas na návrat. Rozloučili jsme se a vydali na cestu. Vědeli jsme přesně kudy pojedem a co nás zhruba čeká, takže jsme více či méně odpočivali a já jen ze zvyku sledoval okolí, jestli se neobjevěj nějaký potíže.

Ty se neobjevily. Co se objevilo a bylo to víc než divný, byl dům. Vlastně farma. TA farma, co tu původně byla vypálená do základů. Jenže naprosto netknutá, bez poškození a ještě se v ní svítilo. Okna zatlučená a nebyla vidět ani slyšet žádná známka pohybu nebo života. Sáhl jsem do brašny, vytáhl prázdnou menší placatku a proste ji hodil na barák. Rozbila se a… nic. Stejně tak Cliff nepochopitelně rozbil okno a nalezeným klackem zabouchal na dveře. I Lizzy se pokoušela jejím tradičním štěbetavým způsobem přemlouvat majitele… ale stále se nic nedělo.

Cliff s Walutou se vydali ke stodole. Postupně jsem se přidal i já a Lizz, jenže záhy jsem zaslechl nějakej zvuk. Naše slečinka nic neslyšela, přesto se se mnou rozhodla vrátit. Nervově to nevydržím a z pouzdra jsem vytasil kolt směrem k domu a natáhnul kohoutek. Najednou ovšem nebylo nic slyšet a ani se nic znovu neozvalo.

Díky síle jsme se dostali do domu a začali prohlížet jeho spodní část. Lizzy tu lítala jak splašená a pořád volala na… vlastně nevím na koho pořád mluvila, když tu zcela očividně nikdo nebyl!

Mezi tím se k domu vrátil Waluta. Jenže je bez Cliffa. Prej si myslel, že se kazatel vrátil za náma. Sem ale nepřišel v žádným případě. Šel jsem se s ním znovu podívat ke stodole. Sledovali jsme zanechaný stopy a najednou se indián zastavil… nepřítomně se rozhlížel kolem sebe a k nebi. Sáhl jsem mu na rameno – na to mi řekl, že má divnej pocit. Jasně, je skoro noc a jsme u baráku, kterej tu ještě nedávno byl na popel.

Jediný co jsme našli, byly stopy, který z ničeho nic přestaly. Jako kdyby Cliff zmizel, nebo vzlítnul. Do prdele práce, co to má bejt?! Přece mu nenarostly křídla. Trochu mě to tady začíná srát. Divnej barák, divný zvuky, a divný zmizení kazatele?! NASRAT! Vracíme se!

Z dálky vidím jak se Elizabeth popelí po domě a pořád zkouší „obyvatele“ ukecat.

Xbox on Twitter: "@hardseppo69 The attention to detail is insane. How far  into the game are you?" / Twitter

Waluta se po vstupu do domu na malý moment zasekl a vydal se směrem do „sklepa“. Tahám teda petrolejku a následuju ho dolů. Oproti vnitřku domu jde o sklep, který jakoby ani nepatřil k hořejšku. Strohý kamenný zdi, hliněná podlaha a… ve zdi je kruhová díra. Podle odhadu má 2 na 2 metry.

Prohlížíme si s Walutou otvor a v ten samej moment se za náma objevila Lizz s dalšíma lampama. Jednohlasně jsme si naznačili vstoupení do tunelu. Ušli jsme pár metrů a světlo pomaličku začalo divně slábnout. Jako když dáte svíčku pod sklenici a ubírate jí vzduch. Za dalších pár metrů jsme téměř neviděli na krok a ani se neslyšeli. Ohlédl jsem se na Lizz… zase mluvila. Kriste! Kéž by bylo možný ji takhle vypnout i někdy jindy.

Těžko říct jak dlouho nebo daleko jsme šli. Z ničeho nic jsme došli do prostorů vypadající jako starodávná krypta. Plamínky lamp se znovu vše osvětlovaly a opět jsme slyšeli. Bohužel. Jo, slečinka pořád mluvila. Rozhlídli jsme se kolem a jediný co v místnosti stálo, byl ohořelý stůl s nástroji a listinama a podezřelej portál. Z papírů jsem nic nevyčetl a předal je Elizabeth. Několikrát přečetla text, ale nic se nedělo.

Otočil jsem se na Walutu, ten se přiblížil k portálu, udělal dva kroky a najednou zmizel. Do prdele, už zase! Proč se tohle pořád musí dít. Otočím hlavu k Lizzy a pokynu na ni a rázně vstupuju portálu. Elizabeth se objeví hned za mnou…

Sestupujem z verandy stejnýho domu, do kterýho jsme pár minut zpátky vešli. Rozhlížím se kolem a hlava mi to nebere. Všechno je zahalený do temně rudý barvy, v hlavě mi hučí a vidím trochu rozmazaně.

Najdeme Cliffa. Ležel na zemi naprosto bezvládnej. V ten okamžik mám svůj podivný pocit a zvednu hlavu. Před náma jsou 4 postavy. Když se k nim přiblížim, opakujou má jména. Kde s k nim sakra dostali?! Co jsou jako zač?!

Urychleně se vracíme a najednou zakopnu. Nad hlavama se ozve třepot křídel. Zrychlíme a kolem se začnou objevovat mně neznámý tvorové. Co to je, nevím, ale rozhodně je nechci nasrat ještě víc a dostat se s nima do křížku. Okamžitě chytneme Cliffa a regulérně zdrháme do domu směrem ke sklepu s portálem. Skutečně tu je, jenže oproti předchozí zkušenosti tu jsou ještě navíc 4 hnusný sochy a portál, kterej má vchod zazděnej. Sakra! Jak teď zdrhneme!

Hledáme jako blázni. Mezi tím do sebe kazatel lije whisku. Kruci, to se musí i teď ožrat?! Nevím kdo si toho všiml, ale každá socha měla na sobě jeden symbol a otevřenou tlamu s dírou v tlamě.

The Gargoyle LFG | Roll20: Online virtual tabletop

Klíč – bránu – lampu – podaný ruce

Dalším úporným hledáním a zkoumáním jsme narazili na text na bráně:

Průvodce, brána, klíč, pouto

Už jsem se definitivně nasral a zavelel ať všichni postupně, podle pořadí slov, strčí ruku do tlamy jednotlivých soch.

Zasranej život nás asi potrestal Bůh ví za co. Z ničeho nic nás začala všechny pálit zasunutá ruka a otevřel se portál. Kazatel se podíval na amputovanou ruku… bylo vidět, že je totálně na mol. Něco zablábolil a proběhl portálem. Vůbec, neváhal jsem ani vteřinu a i přes ukrutnou bolest jsem se sebral a proskočil branou taky. Za sebou jsem klasicky zpozoroval Lizz, která taky přišla o ruku… jenže… najednou se portál uzavřel.

Waluta! Kristova noho!

Deadlands – Putování do Suttersflat

Ze skály jsme vylezli všichni rozhozený a napumpovaný adrenalinem. Nějakou chvíli jsme si ani nevšimli, že vlastně přestalo pršet. Stáli jsme venku a několik dlouhých vteřin jen po sobě koukali, ale museli jsme sebou pohnout, světla rychle ubejvalo a tábořiště bylo daleko.

Když jsme se vydali na cestu, byl už podvečer. Náš rudej přítel dal Liz k dispozici koně… to mě neskutečně potěšilo, alespoň nás nebude zdržovat. I když, na slečinku z města má solidní odvahu. Tím mě překvapila poměrně dost. Zrovna tohle bych od ní nečekal. Cestou jsem si přemítal co se vlastně stalo a zároveň si vzpomněl, že náš indián v jeskyni získal (asi) jed z těch divných stvoření.

Cesta nám trvala několik hodin. Na chození jsem sice zvyklej, ale tohle už přeci jen byla dlouhá doba na nohách. Posledních pár minut už jsem cejtil jak jsem vyřízenej a nohama sotva pletu. Z dálky už byl vidět ohořelý vlak a tábořiště. Když jsme přišli blíž, bylo zjevný, že provizorní tábor je prázdný. Kuchař s novinářkou a krasotinkou nikde. Na půl pozornosti jsem zaznamenal, že se dobrovolně dali na cestu… bůh ví ale kam, už jsem byl opravdu úplně vyždímanej. V tenhle moment bych si lehl klidně na zem posetou kaktusama. Což se skoro stalo. Prohlídli jsme si okolí a prakticky jednohlasně se rozhodli přespat pod ohořelým vagónem.

Pro jistotu jsme znovu drželi hlídku a samozřejmě jsem šel jako první. Sotva jsem udržel oči, ale naštěstí za včasu jsem na rameni ucejtil ruku Waluty. Ten rudoch ví kdy má přijít.

Night Train through Ambarino : r/reddeadredemption

Ráno jsme se vydali na cestu do Suttersflats, městečka „kousek“ odsud.

Ani nevím kolik hodin uběhlo když jsme se dotrmáceli k místu, kde byla vodní nádrž, starší budova, zásobárna na uhlí a studna. S kazatelem jsme prohlídli budovu, která byla zjevně opuštěná. Ve sklepě jen zaprášený bedny a nic zásadního, co by se dalo použít. V horním patře kavalce a… KONEČNĚ se vyspím!

Sešel jsem dolů a zahlídnul jak si ostatní prohlíží studnu. Hmm, vyschlou studnu. Snažili jsme se podívat dolů, ale nebylo tam nic moc vidět. Jenom samý prázdný láhve… po pozornějším pohledu naše oči zaujala taška, ležící na dně!

Chvíli to dalo, možná i nervy sebralo, ale Liz se nechala ukecat a spustili jsme ji dolů. Pár vteřin bylo ticho a najednou vypískla a chtěla hned nahoru. Ach jo, ženská, no… bojí se tmy, malých prostor a bůh ví proč vlastně vřískala.

Red Dead Redemption 2: The 18 best little details

Když jsme ji vytáhli, byla pěkně nasraná. Nějakou dobu se s náma nechtěla vůbec bavit a vzhledem ke klesajícimu slunci jsme se přesunuli do budovy. Nemohl jsem usnout a tak jsem si ještě zašel zapálit. Zajímavý jak dokáže tabák uklidnit.

Mám dojem, že jsem pak usnul téměř okamžitě. V mžiku jsem se ocitl ve snu, který v menších i větších detailech rekapituloval nedávný události v jeskyni. Když se vše uklidnilo, slyšel jsem pozvolné volání cizí osoby z dálky a vydal se za hlasem… v ten okamžik mě něco chytlo za nohu a já se probudil propocený a s mírným vyjeknutím.

Ráno jsem byl díky noční můře utahanej a Liz zrovna chtěla naučit střílet z pistole. Ne, že bych ji nevěřil, ale vždyť do nedávna nedržela v ruce žádnou zbraň! Ukázal jsem ji pár tipů, ovšem byla to neskutečná marnost. Jako když učíte 10letýho kluka poprvé střílet. Samozřejmě, že se opět vytočila a urazila, že jsem učitel na hovno. Jasně, říká městská slečinka bez zkušeností na venkově.

Vzali jsme pár prázdných lahví od whiskey, naplnili je vodou a vydali se směr Suttersflat. Netrvalo to ani nijak zvlášť dlouho, asi 4-5 hodin. Takový klasický menší městečko… s hospodou! Lonely Crow.

ArtStation - Wild West Environment in Cryengine.

Vlezli jsme tam, u stolů pár chlapů a za barem klasicky příjemnej a ukecanej barman. Prohodilo se pár slov a kupodivu nás tu nechal přespat (Liz si vyremcala, že musí spát sama, jak jinak) a dal najíst za upplný minimum. S kazatelem jsme do sebe nalil pár sklenic whiskey. No, pil jsem už lepší, ale za tu cenu není možný si stěžovat.

Když do baru vešli další chlapi, na první pohled mi bylo jasný, že jde o honáky. Cliff z nich vytáhnul, že jsou od Suttera a poženou dobytek na sever. Jak jsme to zaslechli, očividně jsme všichni pookřáli.

Když jsme vylezli ven a pořádně se rozhlídli, byl v okolí na dohled obchod se vším možným, vodní nádrž, stáje a funkční studna.

Z řečí prodavače jsem pochopil, že to tu je hodně spojený s Billem Sutterem, dědkem, kterej „městečko“ založil.

Ještě nějakou dobu jsme se potulovali venku a nakonec zalezli zpátky do hospody.


17. 3. 1984

Dopoledne jsme poznali chlápka, kterej si říkal Dupont. Hodně divnej pásek… má zálibu v nějakým novým mechu nebo v čem. Kazatel, Cliff mu ukázal tu stvůru, kterou vyndal z mrtvýho těla v jeskyni a ten blázen se úplně rozzářil, a že ji prej koupí. Rozjařeně si ji prohlížel ze všech stran (málem jsem se zase poblil) a nakonec nám na sebe dal kontakt.

Je to tu fajn, ale na můj vkus moc malý. Možná bysme se měli už zase pohnout dál… začli jsme teda za Billem Sutterem, kterýmu patří nedalekej ranč. Popravdě, nemá úplně šerednou dceru. Jeho pravou rukou je černoch Luke a pod sebou má 14 dalších kovbojů. Mezi řečí se zmínil o hnaní stáda do Colorada. To je prima, ale do prdele práce, já potřebuju úplně někam jinam!

Jak dál mluvil, vyšla najevo cesta přes Rosswell… kurva, to jsem potřeboval slyšet! Udržel jsem kamennou tvář, ale s naprostým nadšením jsem přijmul nabídku střelce na koni pro ochranu. Není snad nic jinýho, co by mi šlo l´´íp. 14 dní nám dá na zaučení a plat 30 dolarů na měsíc. Zase budu po dlouhý době „normalně“ makat. Ráno si mám prej jít vybrat koně. Jsem zvědavej co na mě čeká.

Kolem poledne se Cliff s dědkem dohodl na řízení povozu a Liz zmizela kamsi se údajně učit střílet. Na to jsem se musel jít podívat. Hned jsem se nechal zatáhnout do hry místních kovbojů a k údivu všech, ji samozřejmě vyhrál. Myslím, že večer bude hodně dlouhý… díky výhře, mám u honáků placený jídlo a pití. Lizzy se nakonec taky strefila do láhve a nadšením si vyskočila… a hned potom se podívala mým směrem s nosem tak vysoko, jak to jen vůbec šlo. No jo, je radost zasáhnout chtěně první cíl.

Cestou z ranče jsme potkali Walutu, kterej se vrátil z pátrací cesty. Bohužel nic nenašel a tak jsme se s Cliffem vydali do Lonely Crow pít. Ten večer tekla whiskey proudem, jako dlouho nepamatuju. S tím ovšem souvisí i následující ráno. Pro boha, mně bylo tak strašně blbě. Z většiny večera si skoro nic nepamatuju.

Vrátili jsme se na ranč a při rozdělování práce na mě zbyl Jägger, kterej ze mě nebyl zrovna nadšenej. Nedivím se mu. Musel jsem vypadat hrozně a každou chvilku jsem měl pocit, že obsah žaludku půjde ven.

Vzal mě bourat starý kusy dobytka. Nejdřív mi musel namachrovaně ukázat jak na to… protože jsem idiot co nikdy s dobytkem nepracoval. On je opravdu kretén. Naneštestí se opět ozvala kocovina a při pokusu o střelení krávy jsem ji zasáhl blbě a tím pádem ji musel Jägger dorazit. Ježíši, málem jsem se z toho poblil!

Po tomhle incidentu se potkáváme zase s celou skupinou a Cliff je neskutečně cejtit spálenou kůží. Pár slov stačilo abych se dozvěděl, že byl cejchovat krávy. Když se mi spálenina dostala do nosu, myslím, že bych ani to dneska nedal.

Skočil jsem si ještě vybrat koně a oko mi padlo na úžasně vypadajícího mustanga. Už od pohledu bylo vidět jaká je to nepoddajná mrcha. Opatrně jsem se k němu přiblížil a rychle nasedl. Co se odehrálo bylo šílený. Choval se jako pekelnej kůň, na kterýho právě nasednul anděl. Samozřejmě jsem skončil na zemi… prdel mě bolí ještě teď.

Red Dead Redemption 2 Wild Horse Breeds Locations Guide - RDR2.org


Odpoledne

Kazatel dokázal rozpohybovat povoz a nešlo mu to vyloženě špatně. Díky tomu jsme dostali od Suttera za úkol doručit nějaký zásoby sirotčinci. Tak jsme se přirozeně vydali na cestu. Alespoň čas uteče a zase si přijdem na nějakej ten dolar.

Cesta kupodivu utekla poměrně rychle. Minimálně na běžný poměry. Projeli jsme kolem ohořelých trosek baráku. Podle všeho šlo o Jakobssonovu farmu. Třeba se ještě dozvíme proč shořela na popel. Netrvalo to pak ani zrovna dlouho a dorazili jsme k našemu cíli. Šlo o docela velkej, ale zchátralejší dům se stodolou. Dřív to muselo být moc pěkný místo. Teď bylo hodně vidět, že majitele na všemožný úpravy a opravy serou.

Red Dead Redemption 2 : The Battle For Shady Belle : Walkthrough Video :  PS4 - YouTube

Paní majitelka, Moly, je vcelku výřečná, takže jsme se hned záhy dozvěděli o množství sirotků (12), celkovým stavu sirotčince a proč vypadá jak vypadá. Co víc říct – peníze nemaj, přišla o manžela a pomáhá ji jedna ženská – Lindsey, která se má dneska vrátit z Rosswellu.

Na moment jsme se posadili, něco málo popili a Moly vyprávěla další příběhy o sirotčinci a jak se starým nemohli mít děti… na tyhle řeči já moc nejsem. Byl jsem rád, že jsem mohl vypadnout a mrknout se po domě než bude večeře.

Ta byla sice skromná, za to hodně vydatná. Jen doufám, že jsme děckám nesežrali moc zásob. Každopádně po večeři dorazila Lindsey. Do háje… ta ženská mi byla nějak povědomá a pěkně mě to v hlavě užíralo.

November Red Dead Fashion Contest | Red Dead Online

Deadlands – Podivná setkání

Nějakej ten moment trvalo než jsme se rozhýbali a šli se podívat, kam vagón s kazatelem odjel a co se s ním stalo. Barmana s tou pisatelkou jsme nechali u vlaku. Stejně by nás oba jenom zdržovali. Kdo s náma ale „musel“ jít, byla ta upištěná dámička, co se pořád sháněla po svojí Hannah… něco vám řeknu, kdyby ji jih hodil mezi indiány, neměl by už skoro žádný starosti.

Po pár minutách co jsme šli stejným směrem jako koleje, jsme narazili na kazatele. Ten nalitej blázen seděl vedle nich na zemi a na první pohled bylo vidět, že se musel snažit sám ošetřit. Sedrěnej byl pěkně, jako kdyby ho táhnul valach pár metrů za sebou. Vůz, ve kterým jel jsme viděli v dálce. Pomohli jsme mu na nohy a přibrali s sebou… na první pohled bylo vidět, že se kontroluje, jestli má u sebe (kupodivu) nepoškozenou láhev s whisky. Ten chlap je snad nezničitelnej!

Jak jsme se zase o něco vzdálili od našeho provizorního tábora, uviděli jsme vykolejený vlaky zapasovaný do mezery mezi skálama. V ten moment mi trochu zatrnulo… na zemi dvě mrtvoly a u nich indián. Zrovna z jednoho těla tahal svou sekyrku. Nějakou dobu to bude, co jsem se bavil s někým jako je on. Většina indiánů není zlá, jen nedůvěřivá. Je mi jasný, že i s ním budem muset jednat opatrně. Má celkem přátelskej pohled i te´ď, když zrovna odrovnal dva parchanty, který nás přepadli.

Přidrzlej skautík hrající si na kovboje, z jednoho těla sebral pistoli a neřekl ani popel. Kdyby jen tušil, že už mohl bejt dávno mrtvej. Stejnou chybu jsem neudělal a po přiblížení jsem s indiánem prohodil pár vět a vzal druhou pistoli. Jmenuje se Waluta. Pár dlouhých vteřin se mu dívám do tváře a snažím se přijít na to, k jakýmu kmeni asi patří. Žádný z jeho rysů nepoznávám a tak snahu házím za hlavu a jdu se podívat do prvního vozu.

Proč mě vůbec nepřekvapuje, že v něm kazatel dávno je a přehrabuje se v rozsypaný poště? Kroutím hlavou a neodpustím si hlasitější povzdych, když v ten moment mě zaujme otevřená vysoká bedna. Přísahám, že ta bedna je obří! Nikdy jsem takhle obrovskou bednu neviděl. Nedalo mi to a něco mi říkalo ať se do ní podívám a prozkoumám ji pořádně. Nebyla vypáčená, ani stopa po nějakým násilí z venčí. Tomu nerozumím… přeci, zámek byl vyrvanej a… musel jsem zavolat i našeho násosku. Uvnitř na víku byly stopy jakoby po drápech. No, neřekl mi vůbec nic. Whisky z něj zase táhla a měl plný ruce práce se sbíráním obálek. Popravdě, někdy si říkám, jestli už mu dávno z toho chlastu nepřeskočilo. Je tu krev, divná skoro skříň a on hrabe poštu.

Druhý vůz byl mnohem krvavější, jenže nikde ani stopa po těle. Co to má jako bejt? Blbej nejsem, pár přepadení jsem už viděl, vražd taky, ale tady jen krvavý cákance a stopy tažení, a venku nic. Waluta našel jen nějaký divný tvary v písku, který se podobaly kůlům, nebo chůdám a směřovaly někam daleko do kopců. Koukal jsem do dálky a kroutil hlavou, co je to za nesmysl.

Otočím se a kazatel leze z vozu a tahá z něj pytel s poštou. Ne, tomu nevěřím. Někdy bych se nejradši na všechno vykašlal, mávl rukou a šel si sednout na vyhřátej kámen a zápalil cigáro s bylinkama od rudých přátel. Vždycky mě to krásně uklidní a srovná myšlení.

19 Red dead redemption ideas | red dead redemption, red dead redemption ii,  red dead redemption 1

Laura? Nebo jak se ta další nóbl dáma jmenuje, švitořila něco o tom jejím „nápadníkovi“ z vlaku. Prej tam měl nějaký zv´íře a artefakty… artefakty, vždyť já pomalu ani nevím co to je. A co dělalo zvíře ve vlaku v takovýhle bedně?! Celej dnešní den nedáva smysl.

Každopádně pozvolna se začalo stmívat a všichni jsme se svorně shodli, že bude nejlepší se vrátit k barmanovi a pisatelce do provizorního tábořiště. Pár minut po příjezdu na místo jsme si domluvili hlídky. První jsem vyfasoval já a hned musel být samozřejmě problém. Z údolí bylo slyšet podivný šramocení, jako když někdo tahá pytel. Šli jsme se tam s Walutou a skautíkem podívat, jenže byla tma jako v pytli a dolů jsme ani jeden nedohlídli. Už jen ze zvědavosti jsme dolů hodili jednu pochodeň a jediný co jsme uviděli, bylo jak někdo odtahuje tělo strojvedoucího.

K ránu všechny probral zvuk střelby z kopců, který byly na dohled. Ani nevím kdo s tím návrhem přišel, ale na můj vkus dlouhý diskusi jsme se vydali po stopách od noční návštevy. Říkal jsem si, proč se musíme táhnout zase skoro všichni, když kazatel je rád, že je rád a Liz by očividně dala nevím co, za měkkou postel, sprchu a hrnek čaje. Kvůli přetávkám jsme šli snad 10x tak dlouhou, než bysme museli. Z ničeho nic se ozval zvuk hromu a začalo pršet. Hmm, ale no tak! Horší už to snad být nemůže.

Blbý je, že může. Když jsme se dovlekli ke skalám, před náma byla puklinu. Liz si odtrhla kus svý načančaný sukně a Waluta z šipu udělal louč. Pane Bože, přemluvit kazatele aby cvrknul trochu whisky na hadr, byl snad nadlidský úkol. Dali jsme se do pohybu a v tu chvíli se všechno zmrvilo. Kazatel se zasekl na místě, podíval se co ho drží za nohu a úlekem měl smrt v očích. Jeho nohu držela bílo-zelená ruka, nějakýho červa byste v ní taky našli. Najednou jsem si připadal jako v jiným světě a neměl ponětí co se děje. Naposledy jsem si podobně přišel po bylinkách od indiánů.

Ve skoro stejný moment se ze země vydraly další tři… mrtvoly? Jediný, co mě v tu chvíli napadlo „do prdele! jak může mrtvola chodit?!“. Co bylo ještě horší, dřív to byli lidi z našeho vlaku! Jeden z těch zmetků mě chytil a myslel jsem, že se z toho sevření nedostanu, ale nuž mi naštěstí pomohl a k tomu měl v sobě za pár okamžiků několik gramů olova. Netrvalo to nijak dlouho a mrtvola něco jako vybuchla a roztrhala na kousky. Co tam zůstalo místo chodící mrtvoly bylo snad ještě horší. Nějakej obří brouk, od krve a s kusama vnitřností na sobě. Tohle musel vytvořit samotnej ďábel!

Alien Bug by angelitoon on DeviantArt

Nesmrtelný nebyly, jenže očividně plivaly divnej jed, co po dopadu zasyčel. Ani jeden z nás nebyl zasažen a po zlikvidování poslední mrtvoly s hnusným broukem, jsme mysleli, že bude klid. K čertu, jak škaredě jsme se mýlili. Konečně jsme vlezli do jeskyně. Kompletně promočený, vyčerpaný, s bušícím srdcem a očima tak otevřenýma, div nám nevyskočily z důlků. Zaslechli jsme hodně divnej zvuk a z ničeho nic ze stropu slezl další… brouk. Byl neskutečně obří! Jako když by někdo zkombinoval štíra s bůh ví čím.

Billy boy musel samozřejmě vystartovat jako první a místo útoku kolem něj jen nervózně tančil. Od začátku bylo jasný, že svou šanci propásl zbytečným čekáním. Ohava mrsknul ocasem s podivným bodcem, Bill spadl na zem a v tu ránu ho měl zabodnutý v břiše. Ani jeden z nás nevěřil vlastním očím. Sakra! Co si ten skautík myslel?! Že ta obluda bude čekat věčnost?

Kazatel okamžitě vystřelil z místa a snažil se mu pomoct. Já jsem s Walutou nakročili směrem k skřípající potvoře. Ach, z blízka byl ještě hnusnější. Sáhl jsem po koltu… v ten samý moment projel tvorem šíp, který vypálil náš indián. Bylo to, jako když lusknete prsty. Z díry po šípu se vyvalila mazlavá tekutina, nohy stvůry se rozklepaly a celá se složila na zem. Koukl jsem na Walutu s obdivným výrazem a pokýval hlavou.

Když jsme se trochu dali dohromady, pár z nás se začalo porozhlížet kolem a vidělo další „mrtvý“ těla. Rozhodli jsme se je prohledat – i nožem, protože Cliff (tak se prej jmenuje náš nasávající kazatel) našel u všech mrtvol bodnutí. Všechno nám zabralo pár minut, bohužel můj žaludek to nevydržel a vše šlo ven. Zbytku „prohledávání“ jsem se tak neůčastnil a nechal ho na ostatních.

Všechny těla s bodnutím měly v sobě ty potvory, se kterýma jsme se před tím potýkali. Liz napadlo, že i Billy by mohl mít v sobě jednoho z nich, když ho obří škorpio-věc bodla. Ten už měl tvář bílou jak nevěstiny šaty a sotva dýchal. Opatrně jsme ho otevřeli. Z rány na nás „koukal“ stejnej obří brouk, s jakýma jsme před tím bojovali. Jen možná o něco menší. Pokusili jsme se ho dostat ven… no, pokusili, žaludek mi začal opět plavat a tak jsem pozoroval dění z povzdálí.

Snaha bohužel kolikrát nestačí a při snaze dostat potvoru z jeho těla ven, Bill zemřel…

Deadlands – nový začátek

Cesta nezačala nikterak šťastně, málem mi ujel vlak a ještě jsem musel pomahat nějaký „lepší“ paničce. Musím říct, že na jídle asi nestrádá… byla pěkně těžká. Jak jsem vlezl do vagónu, okamžitě jsem ucítil, že už si někdo v blízkosti přihnul, ne příliš kvalitní whiskou. Těžko říct kdo to byl, vlevo seděl takovej obyč frajírek, co je bez pušky jako ryba bez vody. Vpravo zase nějakej kazatel nebo co, s docela pěknou mladou slečinkou. Posadil jsem se přes sedadlo naproti chlápkovi s puškou a počastoval ho úsměvem… ten mi vrátil přísným pohledem.
Mmm, uvidím co se z něj ještě vyklube. 

Vlak se rozjel a po pár chvilkách mi chlap od drah vzal zavazadlo i s puškou. Prej tu nejsou velký zbraně povolený. A čím se budu asi bránit, když to bude potřeba? Je snad každýho věc jak moc chce bejt v bezpečí, ne? Naštěstí pistole zůstala na svým místě. 

Pár minut jsem koukal z okna jak ubíha krajina a potom zabrousil okem na faráře s mladou dámou. Nevidí se to moc často, ale vypadá to, že “náš” otec bude mít za pár let z whisky propálenej kotel. Takhle nepije ani žíznivej kůň po týdnu v prérii. A heleee, dáma si cvakla s ním, třeba s ní bude zábava.

Je to nějakej začínající pisálek. Představila se mi jako Penelopa Browningová a pořád ze mě tahala moje jméno a jestli prej nejsem vrah. Pěkná je, to jo, jen rozumu asi moc nepobrala… zatím je to jen mladá labuť, může se z toho dostat,… obzvlášť ve větším městě. Každopádně se mi podařilo ji setřást a odešla za tou dobře stavěnou dámou a její výrazně hubenější spolucestující. Pořád si tam něco špitaly. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Hlavně, že už byl klid a mohl jsem pozorovat ubíhající prérii.

Když se začalo stmívat, většina se odebrala do jídelního vozu. Já zůstal na místě… masa s kapustou už mám plný zuby a radši si kousnu šťavnatý cibule. No jo, jenže jsem si potřeboval protáhnout nohy a tak jsem prěci jenom zašel do vedlejšího vagónu. Bylo vidět, že farář ji má jako vidle a vybavuje se s tím chlápkem, co sedí naproti mně. Dal jsem si s nima pár skleniček a vrátil se na místo… narovinu říkám, k těm štěnicím ve spacím voze mě nedostane nikdo ani párem koní!

Uteklo několik hodin a desítky mil. Je zajimavý jak jde pokrok kupředu. Ještě nedávno by mě ani nenapadlo, že budu v San Antoniu tak rychle i bez nejlepšího koně naší jízdy. Protáhnul jsem se a najednou kolem zasvištěla kulka a ozvala se šílená rána. Na moment jsem se zamyslel – není možný, přece, nikdo mě tu nezná. 

Kazatel se tam začal plazit a zdrhnul do jídelního vozu. Ten chlap musí chlastat za všech okolností. Mladej skautík strhnul mladou dámu naštěstí na zem a já se pokusil střílet skrz rozbítý okno pistolí, kterou jsem si mohl nechat. Přesně proto vždycky říkám, že odevzdávat zbraně je blbost! Minimálně jednoho jsem dostal, pak se urychleně přesunul do vedlejšího vozu. Ten blázen tam někde sebral kus dřevěný nohy a motal na ní ubrus. Věřím tomu, že byl ještě pěkně pod parou, protože z něj whisky táhla jak ze sudu. Otevřel dveře celej spocenej a dral se ven…
a my jsme v prdeli. Vagón se zavazadlama je pryč a s ním i naše zbraně!

Snažil jsem se zachovat klid, šel za ním a sebral mu improvizovanou bílou vlajku. Už mě pěkně lezl na nervy jak s ní mával na všechny strany. Jako klasický banditi nevypadali, zkusil jsem zvednout ruce nad hlavu i s pistolí a ve mžiku jsme byli venku všichni. Svázaní.

Vlak začínal pomaličku hořet. Dáma od tý co jsem ji pomohl do vlaku, říkali ji Elisabeth, nas kupodivu dokázala poměrně zručně rozvázat. Upřímně, to bych od ní ani nečekal. Netrvalo to úplně dlouho. Jak jsme se dostali z provazů, kazatel začal vyšilovat, že musíme mrtvý dát do vlaku a spálit. Zajímavý. Možná strávil nějakou dobu u indiánů, jinde jsem nic podobnýho neviděl. Ženský na něj zíraly jak u vytržení, vlastně se jim ani nedivím. Jenže pak, z ničeho nic, pokukoval po posledním vagónu a poskakoval kolem něj. Prej, jestli ho umí někdo odpojit a že ho odstrčíme a sjedem k zavazadlovýmu. Bůh ví kdy nám ho odpojili… nedalo mi to a pomohl jsem mu s odpojením a roztlačením. Jídelní vůz pár metrů pomaličku skřipal kolama po kolejích a pak se rozjel a kazatel s ním…