Ze skály jsme vylezli všichni rozhozený a napumpovaný adrenalinem. Nějakou chvíli jsme si ani nevšimli, že vlastně přestalo pršet. Stáli jsme venku a několik dlouhých vteřin jen po sobě koukali, ale museli jsme sebou pohnout, světla rychle ubejvalo a tábořiště bylo daleko.
Když jsme se vydali na cestu, byl už podvečer. Náš rudej přítel dal Liz k dispozici koně… to mě neskutečně potěšilo, alespoň nás nebude zdržovat. I když, na slečinku z města má solidní odvahu. Tím mě překvapila poměrně dost. Zrovna tohle bych od ní nečekal. Cestou jsem si přemítal co se vlastně stalo a zároveň si vzpomněl, že náš indián v jeskyni získal (asi) jed z těch divných stvoření.
Cesta nám trvala několik hodin. Na chození jsem sice zvyklej, ale tohle už přeci jen byla dlouhá doba na nohách. Posledních pár minut už jsem cejtil jak jsem vyřízenej a nohama sotva pletu. Z dálky už byl vidět ohořelý vlak a tábořiště. Když jsme přišli blíž, bylo zjevný, že provizorní tábor je prázdný. Kuchař s novinářkou a krasotinkou nikde. Na půl pozornosti jsem zaznamenal, že se dobrovolně dali na cestu… bůh ví ale kam, už jsem byl opravdu úplně vyždímanej. V tenhle moment bych si lehl klidně na zem posetou kaktusama. Což se skoro stalo. Prohlídli jsme si okolí a prakticky jednohlasně se rozhodli přespat pod ohořelým vagónem.
Pro jistotu jsme znovu drželi hlídku a samozřejmě jsem šel jako první. Sotva jsem udržel oči, ale naštěstí za včasu jsem na rameni ucejtil ruku Waluty. Ten rudoch ví kdy má přijít.
Ráno jsme se vydali na cestu do Suttersflats, městečka „kousek“ odsud.
Ani nevím kolik hodin uběhlo když jsme se dotrmáceli k místu, kde byla vodní nádrž, starší budova, zásobárna na uhlí a studna. S kazatelem jsme prohlídli budovu, která byla zjevně opuštěná. Ve sklepě jen zaprášený bedny a nic zásadního, co by se dalo použít. V horním patře kavalce a… KONEČNĚ se vyspím!
Sešel jsem dolů a zahlídnul jak si ostatní prohlíží studnu. Hmm, vyschlou studnu. Snažili jsme se podívat dolů, ale nebylo tam nic moc vidět. Jenom samý prázdný láhve… po pozornějším pohledu naše oči zaujala taška, ležící na dně!
Chvíli to dalo, možná i nervy sebralo, ale Liz se nechala ukecat a spustili jsme ji dolů. Pár vteřin bylo ticho a najednou vypískla a chtěla hned nahoru. Ach jo, ženská, no… bojí se tmy, malých prostor a bůh ví proč vlastně vřískala.
Když jsme ji vytáhli, byla pěkně nasraná. Nějakou dobu se s náma nechtěla vůbec bavit a vzhledem ke klesajícimu slunci jsme se přesunuli do budovy. Nemohl jsem usnout a tak jsem si ještě zašel zapálit. Zajímavý jak dokáže tabák uklidnit.
Mám dojem, že jsem pak usnul téměř okamžitě. V mžiku jsem se ocitl ve snu, který v menších i větších detailech rekapituloval nedávný události v jeskyni. Když se vše uklidnilo, slyšel jsem pozvolné volání cizí osoby z dálky a vydal se za hlasem… v ten okamžik mě něco chytlo za nohu a já se probudil propocený a s mírným vyjeknutím.
Ráno jsem byl díky noční můře utahanej a Liz zrovna chtěla naučit střílet z pistole. Ne, že bych ji nevěřil, ale vždyť do nedávna nedržela v ruce žádnou zbraň! Ukázal jsem ji pár tipů, ovšem byla to neskutečná marnost. Jako když učíte 10letýho kluka poprvé střílet. Samozřejmě, že se opět vytočila a urazila, že jsem učitel na hovno. Jasně, říká městská slečinka bez zkušeností na venkově.
Vzali jsme pár prázdných lahví od whiskey, naplnili je vodou a vydali se směr Suttersflat. Netrvalo to ani nijak zvlášť dlouho, asi 4-5 hodin. Takový klasický menší městečko… s hospodou! Lonely Crow.
Vlezli jsme tam, u stolů pár chlapů a za barem klasicky příjemnej a ukecanej barman. Prohodilo se pár slov a kupodivu nás tu nechal přespat (Liz si vyremcala, že musí spát sama, jak jinak) a dal najíst za upplný minimum. S kazatelem jsme do sebe nalil pár sklenic whiskey. No, pil jsem už lepší, ale za tu cenu není možný si stěžovat.
Když do baru vešli další chlapi, na první pohled mi bylo jasný, že jde o honáky. Cliff z nich vytáhnul, že jsou od Suttera a poženou dobytek na sever. Jak jsme to zaslechli, očividně jsme všichni pookřáli.
Když jsme vylezli ven a pořádně se rozhlídli, byl v okolí na dohled obchod se vším možným, vodní nádrž, stáje a funkční studna.
Z řečí prodavače jsem pochopil, že to tu je hodně spojený s Billem Sutterem, dědkem, kterej „městečko“ založil.
Ještě nějakou dobu jsme se potulovali venku a nakonec zalezli zpátky do hospody.
17. 3. 1984
Dopoledne jsme poznali chlápka, kterej si říkal Dupont. Hodně divnej pásek… má zálibu v nějakým novým mechu nebo v čem. Kazatel, Cliff mu ukázal tu stvůru, kterou vyndal z mrtvýho těla v jeskyni a ten blázen se úplně rozzářil, a že ji prej koupí. Rozjařeně si ji prohlížel ze všech stran (málem jsem se zase poblil) a nakonec nám na sebe dal kontakt.
Je to tu fajn, ale na můj vkus moc malý. Možná bysme se měli už zase pohnout dál… začli jsme teda za Billem Sutterem, kterýmu patří nedalekej ranč. Popravdě, nemá úplně šerednou dceru. Jeho pravou rukou je černoch Luke a pod sebou má 14 dalších kovbojů. Mezi řečí se zmínil o hnaní stáda do Colorada. To je prima, ale do prdele práce, já potřebuju úplně někam jinam!
Jak dál mluvil, vyšla najevo cesta přes Rosswell… kurva, to jsem potřeboval slyšet! Udržel jsem kamennou tvář, ale s naprostým nadšením jsem přijmul nabídku střelce na koni pro ochranu. Není snad nic jinýho, co by mi šlo l´´íp. 14 dní nám dá na zaučení a plat 30 dolarů na měsíc. Zase budu po dlouhý době „normalně“ makat. Ráno si mám prej jít vybrat koně. Jsem zvědavej co na mě čeká.
Kolem poledne se Cliff s dědkem dohodl na řízení povozu a Liz zmizela kamsi se údajně učit střílet. Na to jsem se musel jít podívat. Hned jsem se nechal zatáhnout do hry místních kovbojů a k údivu všech, ji samozřejmě vyhrál. Myslím, že večer bude hodně dlouhý… díky výhře, mám u honáků placený jídlo a pití. Lizzy se nakonec taky strefila do láhve a nadšením si vyskočila… a hned potom se podívala mým směrem s nosem tak vysoko, jak to jen vůbec šlo. No jo, je radost zasáhnout chtěně první cíl.
Cestou z ranče jsme potkali Walutu, kterej se vrátil z pátrací cesty. Bohužel nic nenašel a tak jsme se s Cliffem vydali do Lonely Crow pít. Ten večer tekla whiskey proudem, jako dlouho nepamatuju. S tím ovšem souvisí i následující ráno. Pro boha, mně bylo tak strašně blbě. Z většiny večera si skoro nic nepamatuju.
Vrátili jsme se na ranč a při rozdělování práce na mě zbyl Jägger, kterej ze mě nebyl zrovna nadšenej. Nedivím se mu. Musel jsem vypadat hrozně a každou chvilku jsem měl pocit, že obsah žaludku půjde ven.
Vzal mě bourat starý kusy dobytka. Nejdřív mi musel namachrovaně ukázat jak na to… protože jsem idiot co nikdy s dobytkem nepracoval. On je opravdu kretén. Naneštestí se opět ozvala kocovina a při pokusu o střelení krávy jsem ji zasáhl blbě a tím pádem ji musel Jägger dorazit. Ježíši, málem jsem se z toho poblil!
Po tomhle incidentu se potkáváme zase s celou skupinou a Cliff je neskutečně cejtit spálenou kůží. Pár slov stačilo abych se dozvěděl, že byl cejchovat krávy. Když se mi spálenina dostala do nosu, myslím, že bych ani to dneska nedal.
Skočil jsem si ještě vybrat koně a oko mi padlo na úžasně vypadajícího mustanga. Už od pohledu bylo vidět jaká je to nepoddajná mrcha. Opatrně jsem se k němu přiblížil a rychle nasedl. Co se odehrálo bylo šílený. Choval se jako pekelnej kůň, na kterýho právě nasednul anděl. Samozřejmě jsem skončil na zemi… prdel mě bolí ještě teď.
Odpoledne
Kazatel dokázal rozpohybovat povoz a nešlo mu to vyloženě špatně. Díky tomu jsme dostali od Suttera za úkol doručit nějaký zásoby sirotčinci. Tak jsme se přirozeně vydali na cestu. Alespoň čas uteče a zase si přijdem na nějakej ten dolar.
Cesta kupodivu utekla poměrně rychle. Minimálně na běžný poměry. Projeli jsme kolem ohořelých trosek baráku. Podle všeho šlo o Jakobssonovu farmu. Třeba se ještě dozvíme proč shořela na popel. Netrvalo to pak ani zrovna dlouho a dorazili jsme k našemu cíli. Šlo o docela velkej, ale zchátralejší dům se stodolou. Dřív to muselo být moc pěkný místo. Teď bylo hodně vidět, že majitele na všemožný úpravy a opravy serou.
Paní majitelka, Moly, je vcelku výřečná, takže jsme se hned záhy dozvěděli o množství sirotků (12), celkovým stavu sirotčince a proč vypadá jak vypadá. Co víc říct – peníze nemaj, přišla o manžela a pomáhá ji jedna ženská – Lindsey, která se má dneska vrátit z Rosswellu.
Na moment jsme se posadili, něco málo popili a Moly vyprávěla další příběhy o sirotčinci a jak se starým nemohli mít děti… na tyhle řeči já moc nejsem. Byl jsem rád, že jsem mohl vypadnout a mrknout se po domě než bude večeře.
Ta byla sice skromná, za to hodně vydatná. Jen doufám, že jsme děckám nesežrali moc zásob. Každopádně po večeři dorazila Lindsey. Do háje… ta ženská mi byla nějak povědomá a pěkně mě to v hlavě užíralo.
